Úspěch baseballu je inspirací pro kriket

Radim KepákOstravský baseballový klub Arrows byl založen roku 1995, ale jeho kořeny sahají do počátku sedmdesátých let, kdy si skupina mladých lidí z turistického oddílu oblíbila hru nazývanou pasák. V roce 2015 jsou Arrows zavedeným sportovním klubem s vlastním hřištěm i zázemím.

Prezidenta klubu Radima Kepáka jsme se proto zeptali na nejdůležitější okamžiky více než čtyřicetileté cesty z lesních mýtin až k profesionálně nasvětleným večerním zápasům na kraji velkoměsta. Úspěch baseballu totiž může být inspirací taky pro kriket, který má ve srovnání s ním v České republice více než dvacetileté zpoždění.

Vy jste stál doslova u kolébky českého baseballu v sedmdesátých letech. Tušil jste tehdy, že jednou nebudete hrát mezi táborovými stany, ale na vlastním profesionálním hřišti?

Radim Kepák: Určitě se mi podařilo splnit si svůj sen, ale na rovinu říkám, že to nebylo zadarmo. Pobýval jsem nějakou dobu v Americe, Austráli i Anglii, a proto cítím rozdíly mezi naší a anglosaskou mentalitou. Když někdo uspěje tam, všichni říkají "jak to dokázal, já to udělám také," zatímco tady zní otázka spíše "proč on a ne já" nebo "poctivě to určitě nebylo". Jinými slovy, stojí za to jít odhodlaně za svým cílem, ale musíte být hodně silná osobnost, která se nedá ovlivnit či znechutit tím, co říká okolí.

Takže od romantických začátků ke tvrdé realitě?

RK: Ty začátky byly určitě humorné a k nezaplacení. Jednu historku za všechny: v baseballu platí pravidlo, že když se vám podaří homerun, všichni hráči oběhnou hřiště a vrátí se na domácí metu. Nicméně když jsme začínali hluboko v lesích, hráli jsme s ručně sešívanými míčky, které pro nás byly velmi vzácné. Takže když někdo odpálil do lesa, běhalo se dokola tak dlouho, dokud se míč zase nenašel. Zápasy končily docela divokými výsledky jako 131 - 156...

Jako v kriketu...

RK: Během jednoho průvodu na prvního máje jsme zase míčky pálili na tribunu mezi komunistické papaláše. Což byla na jednu stranu odvaha, na druhou blbost, protože jsme přišli o úzkoprofilové balóny. Před revolucí byl problém existovat oficiálně jako baseballový klub. Nakonec nás vzal pod svá křídla TJ Sokol Pustkovec a později VOKD a každému jsme říkali, že baseball hraje i Fidel Castro.

Vlastní hřiště jste ale neměli.

RK: Hráli jsme na fotbalových hřištích, což se fotbalistům samozřejmě nelíbilo, protože jsme jim v trávě vyšlapávali důlky. Problém ale nebyl jen s hřištěm, ale vůbec se základním vybavením. První baseballovou rukavici můj kolega ušil tak, že rozstříhal několik kusů hornických kalhot, které měly na zadku koženou záplatu.

Dnes je baseball v Česku všeobecně známým sportem. Když se ohlédnete zpět, co byste doporučil svým kriketovým kolegům, kteří jsou v současné době někde lehce nad úrovni "pasáka"?

RK: Dříve bylo mým cílem dělat baseball. Dnes už mám trochu jinou perspektivu, chci budovat baseball a vše okolo něj. Protože právě ono zázemí zaručí našemu sportu životaschopnost. Proto, když si budete vybírat lokalitu pro hřiště, zkuste myslet už na několik let dopředu. Dávejte si velké cíle, ne jen "najít si nějaké místo na hraní". Chcete, aby k vám jednou chodili diváci, aby měli kde se najíst a napít, kde zaparkovat, chcete mít nejen hříště na zápas, ale taky prostory pro trénink. Určitě musíte chodit do škol a na tábory a ukázat dětem, že kriket je stejně zábavná hra jako baseball.

Autor: Marek Prorok

Šest hodin večer, lehce mrholí, trénink je v plném proudu. © Marek Prorok

Kriketová fotogalerie

Top